Občas se najde příležitost, kterou je potřeba oslavit v kolektivu kolegů a přilehlých zaměstnanců. K této události, ke které jinak dochází, řečeno ústy klasika, maximálně jednou za deset let, došlo před pár dny. Slovo dalo slovo a již v předvečer akce se rozdělily úlohy. Někdo dostal bojový úkol přinést pití, někdo měl obstarat v dusné Praze led a někdo měl přinést limetky. Ano, tímto šťastlivcem jsem byl já.


“Pche, sehnat limetky nemůže být nic těžkého. Vím nejméně o dvou prodejnách s ovocem a zeleninou, které mám po cestě do práce, to zvládnu s klidem,”
řekl jsem si.

Ale ouha.

V první prodejně, kterou vede celkem sympatický vietnamský pár, jsem sice limetky našel, ale nějak jim už od pohledu chyběla šťáva. Prostě byly tak nějak scvrklé a zestárlé.

Takže jsem vyrazil do té prodejny, co leží o pár metrů dál. Tam člověk sežene skoro vše, takže limetky by měly být v pohodě.

Ale ouha. No jo, vlastně to jsem už psal.

Druhý vietnamský krámek byl v to ráno jak po vymetení a po limetkách ani vidu, ani slechu, ani čichu.

To si člověk pak říká, že je sice super, když má možnost víceméně kdykoli zajít do podobných krámků, které místo v šest večer zavírají třeba až v deset (nebo naopak – co otevírají dříve než ostatní), ale na druhou stranu – když si tam nic nevybere nebo je ta nabídka taková nijaká… Jasně, limetky nejsou tím, co jde člověk běžně nakupovat, ale na druhou stranu by se slušelo nabízet je (když už je nabízet) aspoň v poživatelném stavu a ne s kůrou vzhledově podobné svraštělé babičce. Ještě, že existuje něco jako konkurence a člověk si může vybrat, kde bude nakupovat.

Abych nezapoměl, ty limetky jsem koupil v Bille a daiquiri bylo tuze fajn ;)

Autor: Petr Slavík